Dívky na OK Divers lodi

Beztížný stav na ponoru je úžasný

Spala jsem strašně. Neustále jsem se probouzela, a když jsem byla vzhůru, snažila jsem se dýchat jen pusou. Když jsem ráno přišla k bazénu v OK Divers, cítila jsem se naprosto mizerně, ale rozhodla jsem se, že se nevzdám. "Laci, beru si šnorchl a masku a jdu se pokoušet o nemožný tady v mělké vodě." "Jo, já jen připravím láhve a hned jsem u tebe." Pokouším se uklidnit a ponořím obličej do chladné vody, bez masky, jen se šnorchlem. Dokud mám ve vodě jen obličej, nos nepoužívám. Ale jakmile jsi ponořím celou hlavu, okamžitě cítím slanou vodu v krku.

Potápění s Nemem

"Já prostě nevím, jak to udělat",  vysvětluji Lacimu rozzlobeně. Hrozně se na sebe zlobím. "Neboj se, Lilo, zkusíme to teď ještě jednou s regulátorem", povzbudzuje mě Laci. Oblékám se do neoprenu a přemýšlím o Harry Potterovi. Musel se cítit podobně jako já, když se snažil bojovat s dementory.

Jsme ve vodě a Laci mi říká, že nejdřív mám zkoušet cvičení s maskou, takže si musím naplnit celou masku vodou a pak se vody zbavit. Je zajímavé, že když už teď vím, že si musím sundat masku v hloubce 12 metrů (a znovu si ji nasadit zpět na obličej), nemám problém s maskou plnou vody. Nejsem vůbec šťastná, ale odtáhnu si masku z obličeje a když je plná vody, několikrát fouknu nosem a voda je pryč. "Tak tobychom měli a teď si pojďme tu masku sundat," řiká Laci, když jsme na hladině.

"Laci, můžu si přitom držet nos? Možná mi to pomůže, já už nevím co jinýho bych jěště mohla zkusit", přicházím s nápadem, který má jenom jedinou chybičku a to, že s rukou na nosu se mi maska bude dávat zpět na obličej docela těžko.

Jsme na dně bazénu. Trvá to jen asi miliardu let, konečně si sundám masku z obličeje a okamžitě si držím nos a dýchám přes regulátor. Laci mě tak nechává asi půl minuty a pak mi stiskne rameno na signál, že si mám masku nasadit zpět na obličej. Ještě chvíli si držím nos a v klidu dýchám přes regulátor. Pak pouštím nos a rychle se pokouším nasadit masku, zatímco (velice podivně ale přeci) dýchám přes regulátor. Když mám na tváři masku plnou vody, do nosu mi vběhne trocha vody, ale spolknu ji, přitlačím masku na čele, zakláním hlavu a na řadě je mé hysterické foukání nosem. A voda z masky je najednou pryč.

Jsem moc šťastná, až dokud mi Laci neukáže že jo, v pořádku, dalas to, ale zopakujeme to jěště několikrát. Tak opakuji tohle cvičení-mučení ještě třikrát, no pokaždé mi to jde lépe. Laci mě konečně nechá vynořit. "Poslyš, ty se při tomhle cvičení děsně trápiš, viď? Tvoje čistění masky vypadá někdy dost děsivě, mám nutkání tě zachraňovat. Jsi v pořádku?" "Jo, jsem OK' ', směji se. "Myslela jsem, že to bude mnohem horší. Ze začátku jsem zpolikala trochu vody, a pak už ne, jsem úplně v pohodě. Necítila jsem vůbec žádnou paniku, jsem jenom nešikovná, ale teď už vím, co mám dělat."

"Tak fajn a můžeme jít do moře", říká Laci s usměvem. Připomenu mu, že tohle nebylo jediné cvičení, které mi v bazénu nešlo. "A co to sebezachraňující cvičení s tím otravným zvukem?" "To si vyzkoušime přímo v moři dnes nebo zítra, tam by ti to mohlo jít lépe, protože budeš plavat z hloubky nahoru k hladině a vzduch v plících se ti bude rozpínat, takže by ti měl déle vydržet."

Zatímco se plavíme lodí na potápěčskou lokalituPadangbai, dělám hluboké nádechy jen pusou a snažím se vydechovat co nejdéle. Mám pocit, že mi to jde dobře, když nevydávám žádný ááááááá zvuk, ale i tak se mi moc nechce tohle cvičení praktikovat.

"Tak jsme tady, prosím, dejte se do cajku a pak jeden po druhém do ​​mořě back-rollem. Ten se dělá tak, že se posedíte na hranu lodě zády k moři, držíte si masku a regulátor jednou rukou a druhou budete mít na popruhu masky na zadní straně hlavy a pak se překulíte do vody. A ještě předtím si nezapomeňte naplivnout masku  a umýt ji vodou ", říká Laci . Pak nám ukáže backroll v akci a já v myšlenkách cestuji zpět do dětství. Jsem na lekci tělesné výchovy na žiněnce děláme kotrmelec vzad. A já si u toho skoro zlomím krk. Vracím se zpět do reality, cítím trochu nepohodlí. Mým plánem je nicméně Lucii nenápadně sdělit, ať mě do vody třeba i hodí když to bude zapotřebí. To však nakonec není nutné, kapitán lodi mě odstartuje a když říká ,,TŘI!" překulím se do vody. Když mé tělo přichází do styku s vodou udělám kotrmelec ... a najednou jsem zpátky v normální poloze. Žádné drama.

Laci nám říká, že musíme vypustit naše BCDčka (info pro ne-potápěče, to je speciální vesta, velice důležitá pro potápění) a že když začneme sestupovat dolů, máme použít kotvící lano. Jdeme pomalu do hlubin a já se pokouším uklidnit, protože si uvědomuji, že dýchám velice rychle. Mám tlak v uších a snažím se ho vyrovnat tím, že si jemně stísknu nos a vydechnu do něj, ale tato metoda, která funguje pro většinu lidí, u mě nikdy nebyla úspěšná. Snažím se tedy alespoň polykat a funguje to….hurá, má hlava nepraskne. Všichni, kromě Laciho se pevně držíme lana. Laci se postupně obrací k nám a zkouší s námi první polovinu praktických cvičení, které jsme se naučili v bazénu. Velmi neochotně se pouštím lana. Moje realizace praktických cvičení je, samozřejmě, nejkomičtejší ze všech, no nakonec všechna cvičení udělám (dokonce bez jakékoli paniky) a Laci mi ukazuje OK, takže jsem asi prošla. První část je za námi.

A právě teď pro mě začíná to zábavné potápění, jak jsem jsi ho vysnila.

Konečně jsem klidná a začnu se soustředit více na to, co se děje kolem mě. Uvědomuji si, že jsem velmi blízko u dna. Podívám se na potápěčský počítač, který mám na ruce (pro nepotápěče, počítač jsou takové speciální hodinky pro potápění) a zjistím, že jsme v hloubce 12 metrů. Tato skutečnost mnou otřese a omylem se dotknu dna ploutvemi. Další tři minuty se pokouším prodýchat depresivní stavy, že kvůli své nešikovnosti jsem možná zabila nevinné mořské tvory nebo korály. Ale pak Lucie zkoncuje s mojí podvodní depresí tak, že ukáže na mořskou sasanku. Připlavu k ní blíže a vidím, že v ní žije “šašek“ ryba. Nemo není šťastný, že jsme se přiblížily k jeho sasance, útočí na nás docela rozzlobeně, co v jeho velikosti působí komicky. Respektujeme však jeho právo na soukromí, a proto plaveme pryč. Uvědomuji si, že se poprvé pod hladinou usmívám.

Zbytek ponoru jsem úplně překvapená krásou kolem nás. Pravidelně se dívám, kolik mám jěště vzduchu v láhvi a snažím se dělat krátký nádech a dlouhý pomalý výdech, abych mohla zůstat pod vodou co nejdéle. Pod vodou není vůbec ticho. Když se ponoříte, můžete slyšet různé zvuky, které pocházejí i z velké vzdálenosti. Když obdivuji “papouščí rybu“ (ploskozubce hvězdookého) velikosti našeho dobře vykrmeného kapra, slyším zvuk, který nedokážu identifikovat. Nejdřív mě překvapuje, že slyším vůbec něco zkrz to své dýchání na styl Dartha Vadera. Otočím se a zažívám další překvapení. Za námi je velká ponorka. A kolem ponorky plave mnoho malých a větších ryb. Vznáším se v prostoru jako zmatený astronaut ve vesmíru a snažím se tuto situaci psychicky zvládnout. Laci a Katka pomalu plavou k ponorce, mávajíc turistům uvnitř. Když se dostanu ze šoku, zmůžu se konečně alespoň na to, že jim zamávam taky. Vidím ponorku. Pod vodou. V mysli se směji absurditě této situace. Kdyby mi někdo řekl, že jednou s kamarády budu mávat ponorce, asi bych tomu nevěřila.

Před několika minutami jsem však měla problém věřit, že se vůbec někdy budu schopna potápět v moři, takže znovu přehodnocuji svůj přístup. Když nám Laci ukáže, že se budeme muset vrátit zpět na hladinu, moc se těším, že nás v rámci OWD kurzu čekají jěště další potápěčská dobrodružství.

About the Author

OK Divers